Nejdříve jezuité obnovili kapličku, zřejmě ve zděné podobě, a s rostoucí oblibou místa nechali roku 1650 postavit i provizorní přístřešek pro kněze. Teprve ale odkaz Anny Marie, vdovy po plukovníku Bleylebenovi a pobělohorské majitelky panství Soběchleby, umožnil jezuitům výstavbu rezidence, k čemuž došlo v roce 1667. Dokončení se budova dočkala roku 1677, kdy se jezuité mohli do rezidence nastěhovat. Souběžně od roku 1670 byly stavěny ambity kolem ústřední kaple zasvěcené Panně Marii Bolestné se symbolickým počtem sedmi kaplí – sedmi bolestí Panny Marie. Definitivně byl poutní komplex dobudován až kolem roku 1722.

V roce 1679 byl otevřen seminář a o několik let později zřízeno dokonce nižší gymnázium. Při poutní rezidenci působilo od roku 1695 náboženské bratrstvo Ježíše Krista umírajícího na kříži a Panny Marie Bolestné (Coetus Christi in Cruce Agonizantis et Matris Dolorosae), které vzniklo na sklonku 17. století a jeho odpustkové privilegium, vydané papežem Inocencem XII., bylo datováno 16. května 1695.

Po zrušení jezuitského řádu (1773) byli do areálu dosazeni dva diecézní kněží. Nová kapitola působení Tovaryšstva Ježíšova v rakouské říši se začala psát po obnovení řádu v roce 1814, v případě Bohosudova od roku 1853, a trvala až do roku 1950, kdy komunistický režim přikročil k násilnému rušení klášterů církevních řádů. Bohosudov se stal nakrátko internačním táborem pro některé řeholníky. Do třetice se jezuité vrátili do Bohosudova až po roce 1989.

Exempláře zaslané do Říma byly uloženy v generalátním archivu (dnes v ARSI, rukopisy označené R), jeden z konvolutů putujících po provincii skončil svou pouť v Praze v archivu provincie (rukopisy označené P) a druhý v Brně v archivu noviciátu (rukopisy označené B). Tyto řady jsou poněkud rozptýleny a svazky dnes najdeme v Národní knihovně v Praze, Rakouské národní knihovně a Vědecké knihovně v Olomouci.

Krom těchto rukopisů konvolutní řady na jejichž základě jsme sem s to bezpečně zachytit všechny výroční zprávy residence mnohdy i v několika opisech či verzích, existovala s jistotou i úplná řada litterae annuae v archivu bohosudovské residence (rukopisy označené D) a patrně i koleje v Chomutově, což nás vede k domněnce, že existoval běžně i pátý opis zpráv.

Torzo souboru litterae annuae, který, jak to bylo běžné i v jiných domech, zahrnoval také výtahy ze zpráv (nadepsané jako epitomé, compendia, popř. supplementa historiae, rukopisy označené E), je dnes uložené ve Státním oblastní archivu v Litoměřicích, ve fondu Jezuité Bohosudov / Velkostatek Soběchleby, Spisy–Historica, kart. 3, inv. č. 80, popř. kart. 5, inv. č. 61.

Výroční zprávy se dochovaly pro léta 1669, 1671–1675, 1677, 1680–1706, 1708, 1720, 1734, 1737, výtahy zahrnují léta 1691, 1693, 1694, 1700–1704, 1714–1716, 1730–1733. Krom textů totožných s konvolutními verzemi obsahuje soubor koncepty (např. pro rok 1686 a 1720), nadbytečné multiplikáty textů (např. pro rok 1697) či jejich neúplná torza (např. pro rok 1690), pro počátek 90. letech uchovává také další, jinak neznámé texty, vzniklé možná v souvislosti s vytvářením přehledu dějin residence či jiných spisů o poutním místě, které zde jezuité spravovali.