Pro bohoslužby jezuité nejprve využívali zmíněný děkanský kostel a v polovině 60. let byl postaven kostel Jména Ježíš. 1670 byl zřízen díky stále štědré podporovatelce jezuitů hraběnce Slavatové hudební seminář a o několik let později byla zahájena veřejná školní výuka, nejprve v jediné třídě a později ve dvou třídách, které tvořily nižší gymnázium. Tím dům převzal rovněž vzdělávací úkoly řádu a mohl být nadále nazýván také kolejí. Gymnázium se stalo plnotřídním – s výukou látky gramatikální i humanitních tříd třemi učiteli – v roce 1709, přičemž od roku 1703 sídlilo v nově zřízené samostatné budově v sousedství kostela Jména Ježíš.

Ač hlavním podporovatelem telčského domu byla vždy vrchnost, můžeme po převzetí panství Františkem Antonínem z Liechtensteina-Castelcornu roku 1702, zaznamenat určité ochladnutí vztahů. O to silněji se projevuje štědrost drobnějších fundátorů. Z telčských měšťanů jmenujme např. dlouholetého primátora Tomáše Hodu z Elborodu, který mj. finančně zabezpečil učitele vyšších tříd gymnázia, nebo vdovu Justinu de Gregorio, rozenou Kapetovou, z jejíchž darů uveďme např. nadaci pro dva české ranní kazatele. Stranou nezůstávala ani drobná okolní šlechta, je možné připomenout Matyáše Butze z Rolsperka, příslušníky rodiny Cantelmo, či Regálů z Kranichsfeldu, z nichž Maximilián Arnošt daroval telčským jezuitů svou knihovnu.

Důležitá byla i podpora světských duchovních, ať už se jednalo faráře na patronátních farách koleje nebo správce vzdálenějších farností, které k telčským jezuitům mohlo vázat např. studium na zdejším gymnáziu. Příkladem může být trstěnický farář Kašpar Pokorný, který zřídil celkem tři různé nadace. Kolej byla tedy poměrně dobře finančně zabezpečena, i když i její hospodaření se ve 40. letech dostalo do krize. Přesto v posledních desetiletí existence řádu zaznamenáváme vlnu výměny mobiliáře kostela Jména Ježíš či stavebních úprav rezidence v Knínicích.

Se zrušením Tovaryšstva Ježíšova bulou papeže Klimenta XIV. Dominus ac Redemptor noster zanikl příchodem likvidační komise 30. listopadu 1773 i telčský probační dům. V březnu 1774 došlo také k uzavření gymnázia. Velká část malé telčské komunity však zůstala ve městě či okolí. Mladší jezuité pokračovali ve své službě, např. v kazatelské činnost či práci kostelníka, staří dožívali z penze. Jezuité obnoveného Tovaryšstva se do Telče už nevrátili.

K textaci zpráv docházelo patrně na samém začátku následujícího roku a čistopis byl vyhotoven v několika exemplářích. Zprvu zřejmě jen ve dvou a nejpozději roku 1663 ve čtyřech exemplářích, z nich jeden byl uložen v koleji a další poslány do Prahy, kde byly svázány a buď dopraveny na generalát, nebo podle pevného plánu posílány mezi domy provincie. Exempláře zaslané do Říma (rukopisy označujeme jako R) byly uloženy v generalátním archivu (dnes Achivum Romanaum Societaits Iesu), jeden z konvolutů putujících po provincii skončil svou pouť v Praze v archivu provincie (rukopisy označujeme jako P) a druhý v Brně v archivu noviciátu (rukopisy označujeme jako B) a dnes najdeme řady jejích svazků v Národní knihovně v Praze, Rakouské národní knihovně ve Vídni a Vědecké knihovně v Olomouci.

Soubor výročních zpráv uchovávaný původně v archivu telčské koleje (rukopisy označujeme jako T) je dnes uložen v ÖNB jako součást konvolutu, do nějž bylo druhotně svázáno deset složek textů z kolejního archivu nesoucích souhrnné označení Literae annuae. Historia Domus (Scr. 20 N. 1–10). Obsahuje výroční zprávy z let 1656–1740, v jejichž řadě chybí roky: 1659, 1661, 1667–1669, 1672–1675, 1679, 1681, 1684, 1686–1687, 1691, 1693, 1708–1709, 1727–1728, 1734, 1736–1738; některé jsou patrně neúplné, např. 1704, 1719, 1735 a 1740. Mezi rukopisy převažují čistopisy, vyskytují se však i různě upravované koncepty či dvojice čistopisu a konceptu.

Vedle výročních zpráv se ve složce nacházejí troje tzv. supplementa historiae, texty kolejní historie pro léta 1729–1733 a podklady pro provinční anály z let 1749, 1751, 1757. K výročním zprávám se vztahuje také složka 9 téhož konvolutu, v níž se nachází několik fragmentů stručných textů jednotlivých jezuitů, kteří je odevzdávali rektorovi jako podklady k výročním zprávám a elogiím. Zcela mimo soubory literae annuae se v Moravském zemském archivu dochovala zpráva za rok 1676, která obsahuje rozsáhlé elogium zakladatelky Františky Slavatové.